Vracíme, co si bereme. Víme jak, víme proč.

Co se děje v kompostu

Při jakémkoli druhu kompostování je proces vždy stejný. Jedná se o rozklad materiálu pomocí celé řady organismů, pro které je organický materiál potravou. Kompostování je proces aerobní, to znamená, že organismy potřebují ke svému životu vzduch. Jedná se o larvy, žížaly, svinky, svinule, roztoče, chvostoskoky, štírky, stonožky, mnohonožky..., ale hlavně jsou to plísně a bakterie, které narušují buněčné struktury rostlin a využivají látky, ze kterých jsou buňky vytvořeny, pro svoji potřebu. Základní látky, které se v kompostu sledují jsou uhllík "C" a dusík "N". Pro bakterie je uhlík zdrojem energie - je tedy pro ně potravou a dusík je zdrojem pro tvorbu těl bakterií a tedy pro jejich růst a množení. Optimální poměr C:N se uvádí cca 30:1. Při kompostovacím procesu pak vlivem práce bakterií dochází v kompostu k úbytlku uhlíku i dusíku.  Uhlík bakterie využijí a následně, podobně jako my lidé, ho "vydýchají" v podobě CO2 (oxidu uhličitého) a dusík se částečně zapraví do těl bakterií a částečně se uvolní do ovzduší v podobě amoniaku (čpavkových výparů). Tím dochází ke zmenšování objemu kompostu. Tomuto procesu říkáme tlení.

Dalším důležitým faktorem je voda. Bakterie, stejně jako naprostá většina živých organismů na této planetě, ke svému životu potřebuje vodu. Pokud tedy kompost v kompostéru vyschne, i kdyby byl poměr C:N skvělý, kompostovací proces probíhat nebude, neboť zde bakterie nemají dobré prostředí pro svůj aktivní život. Důležité je proto kompost umísťovat na zastíněná místa, kde nebude docházet k jeho nadměrnému vysušování, a pokud už by se tak stalo, je nutné kompost prolít vodou, aby zde bylo dostatek vlhkosti. Čerstvý (zelený) organický materiál má ve svých buněčných strukturách velké množství vody. Při jeho rozkladu se voda uvolňuje a dochází tak k přirozenému zvlhčování kompostu. Některé materiály, jako například spadaná jablka, hrušky apod., mohou při větším množství způsobit přemokření kompostu. Uvoňováním vody se rovněž snižuje objem a hmotnost kompostovaného materiálu. Správná vlhkost kompostu se pozná jednoduše tím, že se do kompostu sáhne, zmáčkne se kompostovaný materiál pevně v dlani, a pokud cítíme, že se nám rosí ruka, je zde dostatek vlhkosti. Stlačený materiál by rovněž měl jen lehce povolit a neměl by se rozpadat. Pokud by po stlačení vytékala mezi prsty z ruky tekutina, je kompost naopak příliš mokrý. Takovýto kompost se bude také špatně kompostovat, neboť se organismy v kompostu "utopí". Příliš vody v kompostu zaplňuje mezery, které by jinak byly naplněny vzduchem a bakterie nemají dostatek vzduchu. V takovémto kompostu pak nastupují bakterie, které pracují v prostředí bez přístupu vzduchu (takzvané anaerobní). Tyto bakterie využívají nadbytek vody, vodu štěpí a vodík "H" uvolňují ("vydechují") společně s uhlíkem "C" v podobě metanu CH4. Této vlastnosti se využívá v bioplynových stanicích, kde se z organického materiálu vyrábí bioplyn, jehož hlavní složkou je metan. Bioplyn pak pohání motory v kogeneračních jednotkách, které vyrábí elektrickou energii. Spalováním v motorech vzniká rovněž teplo, které se dá využít k vytápění. Pokud se nám však anaerobní procesy začnou tvořit v kompostu, nedokážeme metan zachytit a uniká do prostředí. Metan sám osobě je sice bez zápachu, ale současně s metanem se v anaerobním prostředí tvoří celá řada plynů, které velmi silně zapáchají.  Jsou to takzvané hnilobné procesy, které jsou v kompostu nežádoucí. To je také důvod, proč je výhodné v domácnostech využívat odvětrávané koše na organické zbytky, neboť zde nedochází ke kondenzaci a k hromadění výluhu na spodku koše. Nedojde zde tak k tvorbě hnilobného zapáchajícího prostředí a organický materiál bude bez zápachu v odvětrávaném koši tlít.

Když tedy v jeden okamžik navršíme větší hromadu organického materiálu, která má správný poměr C:N a má vhodnou vlhkost a strukturu, která umožní, aby se vzduch dostával i dovnitř kompostovaného materiálu, začnou se v kompostu velmi rychle množit bakterie a jejich činností se začne kompost zahřívat někdy až na 65°C. Při této teplotě dochází k zamezení klíčivosti semen plevelů a k likvidaci většiny chorob. Kompost se tímto způsobem "hygienizuje". Velikost kompostované hromady by měla být cca 1m3 (1000 litrů). V kompostéru může být objem menší a k výraznému zahřátí dochází už od objemů cca 500 až 600 litrů. U zateplených otočných kompostérů může být objem ještě menší. Tento prudký rozklad probíhá v první fázi kompostovacího procesu a naší snahou je udržet tento intenzivní rozklad co nejdéle. Pro udržení teploty je proto nutné kompost cca po týdnu přehodit. Nerozložený materiál z okraje, který zároveň byl chladnější, se tak dostane dovnitř hromady a dojde k hygienizaci celého objem kompostéru.

Tato horká fáze však nevyhovuje žížalám, a proto při vermikompostování je vhodné využívat materiál, který již prošel "horkou fází" kompostování, nebo je nutné počítat s tím, že nám občas z vermikompostu vyklíčí i to, co jsme tam nezasadili.

Žížaly mají velmi rády tento částečně rozložený materiál, neboť nemají zuby, aby si čersvé stonky rostlin okousaly. Využivají tak práce bakterií a rozrušené buněčné struktury i s bakteriemi pojídají. Společnou prací bakterií a enzymů, které jsou přítomné v trávicím traktu žížal, dochází k přeměně organického materiálu na malé černé válečky, které žížaly vylučují, a vzniká tak vermikompost. Tento materiál má porézní strukturu, dokáže dobře vázat vodu, obsahuje enzymy z trávicího traktu žížal a také velké množství stopových prvků, které byly obsaženy v rostlinných buňkách.