Vracíme, co si bereme. Víme jak, víme proč.

Užitečné rady, tipy, informace

Zachycenou přebytečnou vodu z vermikompostéru, tzv. „žížalí čaj“, lze po smíchání s vodou v poměru 1:1 použít jako vynikající hnojivo na pokojové rostliny.

Pokud se při vermikompostování objeví nežádoucí vinné mušky, jejich vajíčka na zbytcích ovoce zničíte v mikrovlnné troubě (po dobu 2 minut), zmrazením, pařením neby mytím v horké vodě. Na samotné mušky lze použít mucholapku:

  • Alisonina mucholapka:
    Do malé sklenice, např. od přesnídávky, dejte 3 polévkové lžíce vody,
    1 polévkovou lžíci octa, čtyři kapky saponátu na mytí nádobí a špetku
    pekařského droždí. Nádobu umístěte na povrch podestýlky.
  • Myrysina mucholapka:
    Do sklenice dejte na dno kousek banánu. Udělejte kornout z papíru
    a připevněte ho ve sklenici špičkou dolů.

Žížalám prospívá vlhké listí. To obsahuje minerály, které žížaly potřebují. Je proto vhodné na podzim sbírat listí a žížalám ho dát.

Pokud se objeví zápach, důvodem je pravděpodobně nahromadění většího množství bioodpadu, který žížaly nestačily zpracovat. Nahromaděný bioodpad rovněž zvyšuje vlhkost substrátu, který potom hnije a zapáchá. Upravte vlhkost natrhaným papírem a zkontrolujte množství žížal.

Pokud máte nedostatek malých žížal, je to signál, že se nerozmnožují. S největší pravděpodobností se jedná o špatnou podestýlku. Zkontrolujte vlhkost a je-li vysoká, přidejte suchý papír nebo lepenku. Může to být dáno také nevhodnou skladbou bioodpadu. Důležité je míchat „hnědé se zeleným“ = uhlíkaté s dusíkatým (optimální poměr je 20 - 30 : 1, tj. 20 - 30 krát více uhlíku než dusíku. Obecně platí, že čím starší, tmavší a dřevnatější materiál máme, tím je v něm obsaženo více uhlíku, čím je materiál čerstvější, šťavnatější a zelenější, tím obsahuje více dusíku.)

Pokud máte velké množství malých žížal, můžete je věnovat. Pokud je nebude chtít nikdo z přátel, můžete se obrátit na nás, rádi si vaše přebytky vezmeme. Rozhodně je nepouštějte ven, ve vermikompostéru se většinou chová kalifornský hybrid, který u nás není původní a do volné přírody tedy nepatří.

Vermikompostování bioodpadů - certifikovaná metodika

Metodika seznamuje zemědělce a další zájemce s metodou vermikompostování a poskytuje jim nové informace, které vycházejí z výsledků řešení projektu NAZV č. QI91C199. První část se zabývá rozdělením a popisem jednotlivých systémů vermikompostování. Jsou zde zmíněny technologie pro vermikompostování běžných bioodpadů, tak i složitější technologie pro problematické bioodpady. Zvýšená pozornost je věnována dvoumodulovému vermireaktoru, který byl vyvinut v rámci tohoto projektu. Druhá část metodiky je postavena na výsledcích a praktických doporučeních, které vycházejí z laboratorních experimentů s vermikompostováním separovaného digestátu ze zemědělské bioplynové stanice, zahradního bioodpadu, kuchyňského bioodpadu, použitého papíru a čistírenských kalů. Byla prokázána oprávněnost použití metody vermikompostování a její efektivita při zpracování bioodpadů. Vermikompostování je technologie plně přátelská k životnímu prostředí a při dlouhodobém provozování je levnější než klasické kompostování. Kvalita vyrobeného vermikompostu je podstatně vyšší než klasického kompostu...

Stáhnout zdarma celý dokument (formát PDF, velikost 2,86 MB)

 

Žížaly a vermikompostování

Domácí kompostování - vermikompostování, nacházející v poslední době stále větší oblibu mezi veřejností, která se aktivně zamýšlí nad svým životním stylem, využívá schopnosti žížal přeměňovat rostlinné zbytky na velmi kvalitní organické hnojivo – vermikompost. Aby však vermikompostér správně fungoval, je důležité, jaké druhy žížal používáme.

Na celém světě s výjimkou polárních a pouštních oblastí žije přes 5 500 druhů žížal. Nejmenší druhy jsou velké jen dva centimetry, největší dosahuje délky i přes tři metry. V mírných zeměpisných šířkách jsou nejhojnější druhy z čeledi žížalovití (Lumbricinae). V Česku žije zhruba 50 druhů žížal, nejznámější je žížala obecná (Lumbricus terrestris) a žížala hnojní (Eisenia fetida). Jejich využití však není univerzální. Některé se hodí k rybaření či krmení zvířat, jiné ke kompostování a ještě jiné jsou vhodné do domácích vermikompostérů. Abychom se dozvěděli, jak to vlastně s těmi žížalami je, požádali jsme o vyjádření pana Horu (http://www.zizaly.com/), který se pěstování žížal věnuje již dlouho.

Eisenia andrei – Žížala kalifornská

Jedná se o příbuzný druh s Eisenia fetida - žížala hnojní, ale je větší a "žravější". Tyto žížaly jsou velmi vhodné ke kompostování, likvidaci biologického odpadu a tím k výrobě biohnojiva - vermikompostu. Jsou z chovaných druhů nejvhodnější k interiérovému kompostování, neboť vyžadují pro svoji aktivitu vyšší teploty, dokáží rychle zpracovávat odpad a rychle se množí. Dorůstá 13 cm a váhy 1,0 g.

Žížaly jsou hermafrodité a mají samčí i samičí orgány. Patří do kmenu kroužkovci (Annelida) podkmen opaskovci (Clitellata) a do třídy Máloštětinatci (Oligochaeta). Dospělá žížala má v horní třetině výrazný zduřelý článek, který se nazývá opasek (clitellum) Tento opasek ukrývá  vajíčka a vylučuje sekret, jehož pomocí dochází k výměně spermatu a k jeho dopravení do semenných váčků, které jsou umístěny v hlavové části žížaly. Při páření se žížaly k sobě fixují provléknutím pod opasek druhé žížaly. Páření žížal může probíhat dvě až tři hodiny. V následujících dnech se vajíčka společně se spermatem ukládají do kokonu, který se vytváří pomocí slizovitého sekretu, které vylučují žlázy na opasku. Z opasku se pak přes hlavu žížaly stahuje pevný obal s vajíčky. Při průchodu nad semennými váčky jsou vajíčka oplodněna. A oplodněná vajíčka se dále vyvíjejí v kokonu přibližně tři týdny. Jeden kokon může obsahovat 5 až 7 vajíček. Kokon je z počátku jasně žlutý a s rostoucími embrii  tmavne až do světle hnědé barvy. Eisenia andrei dospívá do šesti týdnů po vylíhnutí a dožívá se 2 až 4 let v závislosti na kvalitě prostředí.

Žížaly obsahují přibližně 70 – 90% vody a pro svůj život potřebují vlhké prostředí. Žížaly dýchají celým povrchem těla proto potřebují, aby v substrátu bylo zároveň dostatek vzduchu.

Ideální teplota, ve které červení tygři hojně konzumují a rychle se množí, je mezi 15°C a 25°C. V případě, že teplota klesne pod 10°C nebo začne růst nad 26°C, produktivita kompostování výrazně klesá. Při teplotách nad 32°C kalifornské žížaly hynou stejně tak jako při teplotách pod bodem mrazu.

Pro kompostování pomocí žížal je proto optimální stabilní prostředí domácností, kanceláří, či jiných provozů, kde tráví čas lidé, neboť teplota, kterou žížaly potřebují, rovněž vyhovuje lidem. Soužití s žížalami nám umožňuje kompostovat přímo v místě vzniku organických zbytků a minimalizuje se tím transport materiálu.

Eudrilus eugeniae (Kinberg) - Africká dešťovka

Velká žížala a prakticky největší vhodná žížala ke kompostování. Velmi vhodná je k rybaření, kompostování i krmení zvířat. Množí se velmi rychle. Problém je, že potřebuje k reprodukci vyšší teploty a pokud ji nevytvoříte optimální podmínky, tak utíká. K vermikompostování se tedy také příliš nehodí. Tento druh je velmi aktivní a při podráždění skáče a mrská se. Denně pozře potravu rovnající se polovině své váhy. Dorůstá do 20 cm a váhy 4,5 g.

Dendrobaena veneta (Rosa, 1886) - Evropská dešťovka

Středně velký druh, jehož využití je v našich podmínkách nejuniverzálnější. Dendrobeana je vhodná jak k rybaření, tak i ke kompostování a krmení zvířat. K vermikompostování se však příliš nehodí, protože se pomalu množí a konzumuje kompost pomaleji než druh předešlý. Nesnáší vysoké teploty a proto je vhodná k chovu v prostředí, kde nepřesahuje teplota 20°C. Denně pozře potravu rovnající se polovině své váhy. Dorůstá do 15 cm a váhy 2,5 g.

Lumbricus terrestris (Linnaeus, 1758) - Žížala obecná

Tzv. rousnice je velmi velká žížala vhodná k rybaření a krmení větších živočichů. V evropských podmínkách se nedá efektivně chovat, proto na našem trhu nabízené žížaly jsou importovány z Kanady, kde jsou pro jejich chov vhodné klimatické podmínky. Pro zdárné uchovávání je nutno ji udržovat při teplotách v rozmezí 0 – 3°C. Dorůstá do 30 cm a váhy i více než 10 g.