Vracíme, co si bereme. Víme jak, víme proč.

Voda v půdě napájí i chladí

Půdní vlhkost u nás obsahuje 10 x víc vody než je ve všech jezerech, rybnících a vodních tocích, je pro nás z hlediska stability klimatu nejdůležitější právě voda v půdě. Chlazení probíhá výdejem energie na změnu skupenství z vody na vodní páru. Tráva, která roste na půdě s dostatkem organické hmoty a vody, dává chladící výkon 700 W na 1m2 . Pokud tento výkon přepočteme na plochu 3 km2, kterou zabírá jaderná elektrárna Temelín, tak zjistíme, že chladící výkon trávy je vyšší, než je výkon jaderné elektrárny Temelín. Ve dne tak rostliny sebe i své okolí ochlazují odparem a nasycují vzduch vodní párou, která v noci kondenzuje a navrací se z části zpět do půdy. Při kondenzaci se uvolňuje teplo, které opět omezuje teplotní výkyvy. V důsledku transpirace (odparu vody z rostlin) a evaporace (odparu vody z půdy) je cyklus tepla stabilizován natolik, že v mírném pásmu ve vegetační sezóně většinou probíhá v úzkém rozmezí teplot přízemní vrstvy vzduchu 5 až 25 °C a povrchové vrstvy půdy 5 až 15 °C [1]. Pokud v půdě není dostatek vody, rostliny nejsou schopny realizovat transpirační funkce a dochází k přehřívání krajiny energií slunce, která po celý den dodává 1,4 KW/m2. Zvyšují se extrémní teplotní rozdíly, které dávají do pohybu vzdušné proudy způsobující bouře, větrné smršti a přívalové deště. S extrémními vedry tak přicházejí i extrémní záplavy a uragány, které způsobují nedozírné hospodářské škody a ztráty na životech. Přívalové deště rovněž odplavují ornici s organickou hmotou, retence půdy dále klesá a situace v krajině se dále zhoršuje. Doplňováním humusu a organické hmoty do půdy tak můžeme předcházet extrémním klimatickým jevům. Z hlediska globálního oteplování je pak ztráta klimatizační schopnosti krajiny stejně aktuálním problémem jako jsou emise skleníkových plynů.

Půda bez vody přináší bleskové povodně

Koloběh vody v krajině probíhá v rámci velkého vodního cyklu, který je tvořen odparem z moří a oceánů (cca 90 %  odpařené vody v atmosféře [2]) a dešťovými srážkami nad vnitrozemskou pevninou. Dále v rámci malého vodního cyklu, kde odpar i dešťové srážky probíhají v rámci regionu nad pevninou nebo nad mořem. Odvodněné plochy bez organické hmoty se při letním slunci přehřívají na 50 až 60°C a narušují malý vodní cyklus. Velké přehřáté plochy díky sálavému teplu, které z nich stoupá zvedají nebo odklánějí mraky, které by mohly přinést déšť a ochlazení a v místě pociťujeme nepříjemné teplo a sucho. Při průchodu oblačnosti nad takto přehřátým územím vyzvednuté mraky ve výšce, kde je až – 50°C prudce kondenzují. Když se tento oblačnost díky „příznivému“ směru větru dostane nad kopce, které jsou zalesněné a kde je chlad, dochází k extrémním přívalovým dešťům a záplavám, které způsobují nedozírné hospodářské škody a ztráty na životech.

[1] O. Syrovátka, M. Šír a M. Tesař, Změna přístupů ke krajině - podmínka udržitelného rozvoje Text byl v roce 2001 přednesen na konferenci "Tvář krajiny - krajina domova" 23. prosince 2002, http://www.jeseniky.ecn.cz/Herminovy/Studie/Syrovatka.htm

[2] Water resources. In Encyclopedia of Climate and Weather, edited. by S. H. Schneider, Oxford University Press, New York, vol. 2, pp.817-823, ga.water.usgs.gov/edu/watercycleczech.html